Venuše je přibližně stejně velká jako Země, ale tím podobnosti končí. Sousední planeta je pekelně horký svět s obrovským tlakem, kyselými dešti a teplotami dosahujícími téměř 500 stupňů Celsia. Vědci se už léta snaží pochopit procesy, které jsou zodpovědné za ztrátu tepla Venuší. V nové studii docházejí k závěru, že tomu pomáhá málo prozkoumaný geologický útvar na jeho tenké kůře.
Jak Země ztrácí teplo, je dobře známo, ale mechanismus, kterým teplo proudí k Venuši, zůstal záhadou, ale tato záhada byla možná právě vyřešena. Naše planeta má horké jádro, které ohřívá okolní plášť. To zase předává teplo vnější skalnaté vrstvě Země, tedy litosféře. Teplo se pak časem ztrácí. Tato konvekce pláště pohání tektonické procesy na povrchu a udržuje desky v pohybu. Venuše nemá žádné tektonické desky, takže to, jak planeta ztrácí teplo a jaké procesy formují její povrch, se dlouho zabývaly planetární vědou.
Studie, která použila data z před třiceti lety z mise Magellan, odhalila, že dosud málo známé geologické útvary Venuše zvané koróny mohou umožnit únik značného množství tepla z nitra planety. Vědci uznali, že podobná geologická aktivita se pravděpodobně vyskytuje také na mladé Zemi.
Venuše
Země a Venuše jsou kamenné planety přibližně stejné velikosti a chemického složení hornin. Z tohoto důvodu je Venuše často nazývána „dvojčetem Země“ nebo „sestrou Země“. Tím však podobnosti končí.
Už jen průzkum povrchu Venuše je extrémně náročný. Atmosféra planety se vůbec nepodobá atmosféře Země. Je nejen hustá, ale také extrémně toxická, což má za následek časté deště kyseliny sírové. A co víc, člověk na této planetě nemohl přežít ani okamžik z jiného důvodu: teplota na povrchu dosahuje na pozemské poměry neuvěřitelných téměř 500 stupňů Celsia! Tlak je tam 92krát větší než na naší planetě. Není divu, že i landery mají problémy s přežitím v těchto extrémních podmínkách.
Některá data o Venuši poskytla sonda Magellan, jejíž mise skončila téměř před 30 lety. Radar vybavený Magellanem dokázal do jisté míry proniknout hustými mraky nad Venuší a sbírat data o povrchu planety. Nedávno byly znovu prozkoumány a vědci došli k zajímavým závěrům o tom, jak je Venuše postavena.
Planeta jako žádná jiná
Jak víme, litosféra na Zemi funguje ve formě tektonických desek, jejichž vzájemný pohyb utváří povrch naší planety. To také umožňuje uvolňování tepla z nitra Země. Litosféra Venuše je naproti tomu radikálně odlišná. Působí dojmem tvrdé, „bezešvé“ konstrukce, bez charakteristických zemských poruch. Záhadou tedy je, jak se mění povrch této planety a jak se může ochladit?
Je ale Venuše skutečně tak pevný monolit? Vědci se rozhodli podívat na charakteristické rysy povrchu této planety, tzv korun a okolních hřebenů. A zjistili, že tam, kde se tyto hřebeny setkávají, může být litosféra planety docela tenká a pružná. Jeho průměrná tloušťka se pohybuje kolem pouhých 11 kilometrů. Provedené modelování vede k závěru, že průměrná emise tepla v těchto místech je ještě vyšší než v případě Země.
Co to vůbec jsou za koruny? Původně se myslelo, že se jedná o impaktní krátery, po bližším prozkoumání bylo zjištěno, že mají sopečnou konstrukci. Jsou opravdu rozlehlé, jejich průměr může dosahovat stovek kilometrů.
Stručně řečeno, je to vyvýšený prsten v podobě koruny s konkávním středem. Vzniká, když se oblaky kapalného materiálu z nitra planety protlačí k povrchu. Jak se hmota na okrajích ochlazuje, povrch korunek se postupně začíná hroutit a tvoří prstenec. Obecně se vědci domnívají, že Venuše je neustále vulkanická, díky čemuž je povrch planety relativně mladý.
Možná se za pár let dozvíme více, protože na rok 2027 NASA naplánovala start mise Veritas (Venus Emissivity, Radioscience, InSAR, Topography, And Spectroscopy). Tato mise dokončí a zlepší zobrazování kosmické lodi Magellan, opraví data s nízkým rozlišením z této mise s velkou mírou chyb.